(10. 7. 1904 – 6. 3. 1968)
Iša Krejčí patří k předním skladatelům v období mezi dvěma válkami. S Františkem Bartošem, Pavlem Bořkovcem a Jaroslavem Ježkem vytvořil avantgardní skupinu, která do české hudby přinesla evropskou orientaci. Nazývali se skupinou Mánesa podle výtvarného spolku.
Iša Krejčí se narodil 10. července 1904 v Praze na Vinohradech v rodině profesora Františka Krejčího. Jeho otec přednášel psychologii a vybrané partie z filosofie na Karlově univerzitě. Když bylo Išovi sedm let, začal hrát na housle a v devíti letech na klavír. Studoval nejprve na akademickém gymnáziu na Vinohradech, kde založil pěvecký kroužek. Maturoval v roce 1923. Dal se zapsat na Karlovu univerzitu pro obor dějepis a hudební věda a zároveň vstoupil do třetího ročníku skladebné třídy prof. Karla Boleslava Jiráka na pražské konzervatoři, kde studoval také dirigentství u Pavla Dědečka. Jako skladatel vstoupil Krejčí do českého hudebního života na koncertě žáků kompoziční třídy K. B. Jiráka v květnu 1925. Dal provést svou Kasaci pro dechové nástroje a vzbudil touto skladbou pravou senzaci. Studium kompozice dovršil u Vítězslava Nováka.
V roce 1928 působil v bratislavské opeře jako korepetitor a dirigent. Po čtyřech letech se vrátil do Prahy, kde nastoupil do pražské rozhlasové stanice jako zvukový režisér, později i jako dirigent. Během let, jež strávil v rozhlase, vytvořil řadu děl – Letmá skica Antigony (1934), Trio – divertimento pro hoboj, klarinet a fagot (1935), Antické motivy (1936). V době okupace řídil orchestrální sdružení – amatérské těleso, založené 1905 lékařem, MUDr. J. Greifem. Ani v této těžké době nepřestal komponovat. Zásadním dílem se stala opera podle Shakespearovy Komedie plné omylů nazvaná Pozdvižení v Efesu.
Politické osvobození v roce 1945 znamenalo pro Išu Krejčího také řešení umělecké. Skoro současně dostal dvě nabídky. V červenci mu sdělil rozhlas, že se o něho zajímá jako o dirigenta, v srpnu byl vyzván, aby se ujal šéfování opery v Olomouci. Nebylo to lehké rozhodování. Byl ženat a právě se mu narodil druhý syn. Paní Krejčí se nechtěla stěhovat, a tak se manželé dohodli, že Iša místo přijme a bude dojíždět jednou týdně do Prahy. Již během první sezóny si získal oblibu u obecenstva. V roce 1945 napsal Tři scherzina pro flétnu a klavír, Dvacet variací na vlastní téma (1946–1947), z olomouckého období je také orchestrální Serenáda (1948–1950). Patří do kategorie jeho kasací, jenž má tentokrát velký formát koncertní. Roku 1949 dostal cenu hlavního města Prahy za Dvacet variací a téhož roku mu město Olomouc udělilo cenu za vedení opery.
V roce 1951 zemřela paní Krejčí. Iša byl právě na úřednické instruktáži, označené za nutnou. Zažil situaci, ze které se vlastně nevzpamatoval do konce svých dnů. Zkomponoval Čtrnáct variací na lidovou píseň Dobrú noc. Po poslechu variací napsal v dopise Išovi Václav Trojan: „Přál bych si taky něco tak krásného napsat, ale nesmím Ti závidět, poněvadž tos směl napsat pouze Ty z vyšší vůle“.
Po variacích, kde mu byla dovolena svoboda, třeba relativní, napsal Druhý smyčcový kvartet a moll. Na tento kvartet navazuje První symfonie in D z roku 1955 a brzy vytvořil Druhou symfonii in cis (1957). Obsahově tu dochází opět k tomu, že skladatel promítá do hudby své zážitky a své bolestné reakce. Snad úspěch, jehož s oběma symfoniemi docílil, ho přivedl k symfonii třetí. Komponoval ji v roce 1963 a značil ji jako Symfonii in C. Je věcná a veselá. Třetí kvartet je z roku 1960, čtvrtý a pátý se datují z konce skladatelova života.
Iša Krejčí setrval v Olomouci jako šéf opery celkem třináct let. Dá se říci, že to byla vrcholná doba jeho kariéry. Nicméně nepovažoval tuto činnosti za svůj konečný cíl. Ukázal, co dovede, a doufal, že si jeho úspěchů všimnou v hlavním městě. V roce 1958 odešel do Prahy. Od 1. 1. 1959 byl dramaturgem v opeře Národního divadla. Na památku jeho blízkých napsal Trio pro housle, violoncello, klavír a v epilogu i pro lidský hlas v roce 1965. Hlavní kompozicí posledního období se stala opera Antigona, která ho stála třicet let úsilí. Hudebně zůstal věrný svému stylu. Je to čirý neoklasicismus s harmonickou stránkou už zjednodušenou a projasněnou. Čtyři přídavkové kusy pro housle a klavír (1966) psal pro Václava Snítila a orchestrální předehra s programním názvem Vivat Rossini vznikla v roce 1967.
Iša Krejčí se vepsal třináctiletou prací (1945–1958) nejen do olomoucké, ale i poválečné operní dramaturgie. Nepřipustil ani na okamžik, aby repertoár olomoucké opery ztratil vysokou úroveň. Jeho vedení se vyznačovalo dramaturgickou průbojností, například prováděním soudobých novinek na úkor veristických oper a dalších děl italských skladatelů. Během jeho olomouckého působení zaznělo na jevišti Moravského divadla zhruba sto titulů české i světové operní literatury.
Dílo
I. Dílo hudební
a) Jevištní dílo
Balet
Malý balet, podle Příběhu řadového vojáka z Pantomimy s recitací básně Moderní Almaïda z Menší růžové zahrady Vítězslava Nezvala, 1927–30.
Opery
Antigona, scénická kantáta o jednom dějství podle Sofoklovy tragédie s použitím překladu Josefa Krále, ve vlastní úpravě autorově, 1933, přepracováno 1959–62. Památce Ferdinanda Pujmana.
Pozdvižení v Efesu, opera buffa o 2 dějstvích (8 obrazech) podle Shakespearovy Komedie omylů v přebásnění Josefa Bachtíka, 1939–43.
Temno, operní scény podle Jiráskova románu, 1944, instrumentace 1951–52, nedokončeno.
Scénická hudba
Molière: Amfitryon, Národní divadlo Praha.
Fraška o paštice a dortu, Národní divadlo Praha.
William Shakespeare: Jak se vám líbí, Národní divadlo Praha.
Aristofanés: Ptáci, Národní divadlo Praha.
Richard Brinsley Sheridan: Škola pomluv, Národní divadlo Praha.
Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů, Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci.
William Shakespeare: Večer tříkrálový, Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci.
Aristofanés: Ženský sněm, Divadlo na Vinohradech.
b) Instrumentální dílo
Orchestrální skladby
Symfonietta – Divertimento, 1929.
Suita z hudby ke komické opeře, 1933.
Suita pro orchestr, 1939–40.
20 variací na vlastní téma v duchu národní písně, 1946–47.
Serenáda pro orchestr, 1948–50.
14 variací na píseň Dobrú noc (XIV variazione sul canto popolare), 1951–52.
1. symfonie in D, dedikace Alence Huskové, 1954–55.
2. symfonie in cis, 1956–57.
3. symfonie in C, 1961–63.
4. symfonie, 1966.
Vivat Rossini, koncertní předehra, 1967.
Koncerty
Concertino pro klavír s průvodem dechových nástrojů, 1935.
Concertino pro housle s průvodem dechových nástrojů, 1936.
Concertino pro violoncello s průvodem orchestru, 1939–40.
Komorní skladby
Divertimento „Kasace“ pro flétnu, klarinet, trubku a fagot, 1925.
Smyčcový kvartet in D, na počest otcových sedmdesátin, 1928, rev. 1935.
Sonatina in Es pro violu a klavír, 1928–29.
Sonatina pro klarinet a klavír, 1929–30.
Trio-Divertimento pro hoboj, klarinet a fagot, 1935.
Malá smuteční hudba pro alt, violu, violoncello, kontrabas a klavír na texty žalmů a Halasových Starých žen, 1933, rev. 1936.
Trio pro klarinet, kontrabas a klavír, 1936.
Divertimento pro nonet, 1937.
2. smyčcový kvartet in D (Quartetto Re Minore), 1953.
3. smyčcový kvartet (Památce otcově), 1960.
Sonatina concertante, violoncello e piano, přepracované Concertino pro violoncello a orchestr (1940), 1961.
Dechový kvintet, 1964.
Trio per violino, violoncello, pianoforte e contralto, památce Františka Paly a jeho choti, 1965.
Čtyři přídavkové kusy (Quattro Pezzi Aggiunti) pro housle a klavír, dedikace Václavu Snítilovi, 1966.
4. smyčcový kvartet, 1966.
5. smyčcový kvartet, 1967.
Klavír sólo
Sonatina pro klavír, 1934.
Scherzino J. B. F. do Foerstrova sborníku, 1949.
Tre scherzini per pianoforte, podle původního znění pro flétnu a klavír (1945), 1953.
Instrumentace děl jiných autorů
Bedřich Smetana: Louisina polka, Jiřinková polka, Ze studentského života, Bettina polka.
Josef Bohuslav Foerster: Tři králové, melodram.
c) Vokální dílo
Písně
Žebráci, text Jiří Wolker, dedikace slečně Vlastě Výborné, 1924.
Pět písní na texty Vítězslava Nezvala, dedikace paní Elišce Svěcené-Matysové, 1926–27.
Žalm pro nižší hlas, 1927, rev. 1931.
Duchovní písně pro alt, text poezie negerské, žalmové, Komenského, 1931.
Šest písní na texty Jana Nerudy pro baryton a klavír nebo orchestr, 1931.
Ohlasy písní českých pro tenor a dechový kvintet, text František Ladislav Čelakovský, 1936.
Antické motivy pro nižší mužský hlas a orchestr nebo klavír, texty Josef Václav Sládek, Sofoklés, dedikace Mé ženě, 1936, rev. 1947.
Tři drobné písně pro vyšší hlas, texty Vítězslav Nezval, Josef Václav Sládek a lidová poezie, 1937.
Tři duchovní písně pro nižší hlas mužský, texty František Xaver Šalda, Jan Ámos Komenský, žalm, 1937.
Pět písní na texty Jana Ámose Komenského, dedikace paní Marii Budíkové-Jeremiášové, 1938.
Čtyři zpěvy na texty Jana Nerudy pro střední mužský hlas, 1939–40.
Chůvě pro střední hlas, text Alexander Puškin, dedikace Marii.
Ptáče pro střední hlas, text Alexander Puškin.
Život muzikantský pro střední hlas, text lidová poezie.
Sbory
Budoucí čas. Delibáš, mužské sbory, texty Antonín Sova, Alexander Puškin, František Ladislav Čelakovský, dedikace Pěveckému sboru Křížkovský, 1924.
Zpěv zástupů, fuga pro velký orchestr a sbor, text Josef Hora, dedikace památce otcově, 1925, instrumentace 1948.
Mužské sbory na verše Wolkerovy, Tomanovy a Kosinerovy, asi 1927.
Ukolébavka pro ženský sbor, 1927.
Novoroční koleda, 1927.
Recordare pro smíšený sbor, 1928.
Čtyři madrigaly na slova Karla Hynka Máchy pro menší sbor a tenor sólo (též pro sólový kvartet nebo oktet) a klavír, 1936.
Z dudáckého kraje, věnec písní dle nápěvů Karla Weise pro soprán, tenor, baryton a velký orchestr, 1939.
Koledy posvátné v čas vánoční zpívané pro dětský a smíšený sbor s orchestrem a varhanami, 1939.
Vojenské písničky ze Záhorácka pro mužský sbor unisono, tenor a soprán sólo s orchestrem, 1950.
Čtyři mužské sbory v tradičním slohu, texty Karel Toman, Josef Václav Sládek, Jan Neruda, 1966–67.
II. Dílo literární
Prodaná nevěsta. K 900. provedení (Listy Hudební matice 5, 1926, č. 3, s. 104–105).
P. P. Křížkovský (Listy Hudební matice 5, 1926, č. 4, s. 140–143).
Romain Rolland a jeho Kryštof. K šedesátým narozeninám (Listy Hudební matice 5, 1926, č. 6, s. 228–231).
J. B. Foerstera mužské sbory (Sborník prací k padesátým narozeninám profesora Dra Zdeňka Nejedlého. 1878–1928, Praha 1929, s. 192–198).
Über tschechische Vokalmusik (Auftakt 10, 1930, č. 5–6, s. 139–142).
Mozart a my (Tempo 11, 1932, č. 4, s. 123–124).
Richard Wagner a dnešek (Klíč 3, 1932–33, s. 136–138).
Janáčkovo postavení v hudbě české a světové (Klíč 3, 1932–33, s. 242–244).
Národní píseň a šlágr (Tempo 16, 1937, č. 8, s. 104–105).
Hudební věda (Hudební věstník 33, 1940, č. 4, s. 87–88).
Dva typy umělců našeho národního vzestupu (Hudební věstník 33, 1940, č. 5, s. 122–123).
K otázce dvou typů české hudební tvořivosti (Hudební věstník 33, 1940, č. 11, s. 255–256).
Otakar Ostrčil (Rytmus 6, 1940–41, č. 1, s. 3).
František Kysela (Rytmus 6, 1940–41, č. 8, s. 49–50).
Pavel Bořkovec (České umění dramatické. Zpěvohra, Praha 1941, s. 366–367).
Dvořákovský boj z dnešního odstupu (Rytmus 7, 1941–42, č. 1, s. 2–4).
O pokroku v hudbě (Rytmus 7, 1941–42, č. 2, s. 13–14).
150. výročí smrti Mozartovy (Rytmus 7, 1941–42, č. 3, s. 25–26).
Ladislav Vycpálek (Rytmus 7, 1941–42, č. 5, s. 52–54).
K novému vydání Hostinského knihy o Smetanovi (Rytmus 7, 1941–42, č. 7, s. 78–80).
Karel Kovařovic (Rytmus 8, 1942–43, č. 3, s. 36–37).
Úvodník (Rytmus 8, 1942–43, č. 4, s. 41).
Iša Krejčí (Rytmus 9, 1943–44, č. 3, s. 29–30).
Dnešní význam Smetanova novoromantismu (Rytmus 9, 1943–44, č. 6, s. 62–64).
Český dědic Gluckův. K Novému uvedení Smrti Hippodamie (Rytmus 9, 1943–44, č. 9, s. 103–104).
Co mi dala strana (Hudební rozhledy 3, 1951, č. 16, s. 13).
Zdravice příteli (sborník Pavel Bořkovec. Osobnost a dílo, Praha – Bratislava 1964, s. 129–130).
Několik slov a vzpomínek (Hudební rozhledy 22, 1969, č. 23–24, s. 721–726).
Literatura:
I. Lexika
ČSHS.
MEH.
SČHK.
HSPK.
MGG2.
New Grove2.
II. Monografie
Holzknecht, Václav: Mladá Francie a česká hudba (Praha 1938).
Bek, Josef: Hudební neoklasicismus (Praha 1952).
Gardavský, Čeněk et al.: Skladatelé dneška (Praha 1961).
Holzknecht, Václav: Hudební skupina Mánesa (Praha l968).
Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba (Olomouc 1936, 2in Vybrané studie I. O hudební tvořivosti, Praha 1970, s. 163–312).
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Praha 1976).
Smetana, Robert (ed.): Dějiny české hudební kultury 1890–1945, 2, 1918–1945 (Praha 1981).
Havlík, Jaromír: Česká symfonie 1945–1980 (Praha 1989).
Burešová, Alena: Pavel Bořkovec (Olomouc 1994).
Smolka, Jaroslav et al.: Dějiny hudby (Brno 2001).
Schnierer: Miloš: Proměny hudebního neoklasicismu. Deset studií k dějinám hudebního neoklasicismu (Praha 2005).
Holzknecht, Václav: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (Praha 1957, 22007).
III. Ostatní
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Smetana 2, 1937–38, č. 7, s. 96–97).
Vachulka, Ladislav: Iša Krejčí (České umění dramatické. Zpěvohra, Praha 1941, s. 378–379).
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Rytmus 9, 1943–44, č. 5, s. 50–53).
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 7, s. 295).
Holzknecht, Václav: Pozdvižení v Efesu (Krejčí, Iša: Pozdvižení v Efesu, Praha 1953, s. V–VI).
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 11–12, s. 496).
Gregor, Vladimír: Olomoucké působení Iši Krejčího (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 11–12, s. 496–497).
Gregor, Vladimír: Serenáda pro orchestr od Iši Krejčího (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 16, s. 729–730).
Hudec, Vladimír: Smyčcový kvartet d moll Iši Krejčího (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 16, s. 652–655).
Kasan, Jaroslav: Novoklasicismus v díle Iši Krejčího (rkp., Karlova Univerzita, 1956).
Hudec, Vladimír: Symfonie in D Iši Krejčího (Hudební rozhledy 10, č. 17, 1957, s. 708–711).
Holzknecht, Václav: Od Kasace k Efesu (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 17, s. 720–722).
Holzknecht, Václav: Shakespeare a hudba (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 7, s. 267–269).
Holzknecht, Václav: Nad dílem Iši Krejčího (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 12, s. 493–495).
Hudec, Vladimír: Olomoucká operní dramaturgie Iši Krejčího (O divadle na Moravě, Praha 1974, s. 137–150).
Hudec, Vladimír: Ein tschechisches Manifest der Neuklassik. Marginalien zu der Betrachtung über die Auffassung der Modernität in der gegenwärtigen Musik von Iša Krejčí (Musicologica I, Olomouc 1993, s. 41–46).
